Příčiny onemocnění

Dědí se cukrovka? A jakým způsobem?

U cukrovky 2.typu není riziko jejího vzniku pro potomky diabetiků přesně vyčísleno. Přesto zde může hrát dědičnost svou roli. Problémem je, že diabetes 2. typu vzniká většinou až v dospělém věku. Také může probíhat skrytě i dlouhou dobu, proto informace o jeho výskytu v rodině mohou být značně zkresleny. Navíc zdravá životospráva, zejména správné stravování a dostatek pohybu, mohou vzniku tohoto typu cukrovky u predisponovaných jedinců zabránit.

Jestliže má diabetes 2. typu matka, pravděpodobnost vzniku cukrovky u jejích dětí bývá asi 33 %. Mají-li cukrovku 2. typu oba rodiče, vzrůstá riziko až na 75 %. Tyto údaje nelze brát na lehkou váhu.

Příznivou skutečností však je, že zdravou životosprávou lze vzniku diabetu 2. typu zabránit nebo ho alespoň oddálit o mnoho let. Lidé, kteří jsou ohroženi, by měli sportovat a snažit se o maximální pohybovou aktivitu, aby si udrželi normální tělesnou hmotnost. Rovněž by se měli stravovat racionálně bez nadbytku jednoduchých cukrů a tuků.

Těhotenská cukrovka bývá v největším procentu případů varováním, že žena je ohrožena nejčastějším typem cukrovky v naší populaci, tedy diabetem 2. typu. Pokud měl nebo má někdo z rodiny diabetes, žena by se určitě neměla bránit provedení glukózotolerančního testu v těhotenství.

Diabetes při chorobách slinivky břišní (sekundární diabetes) obvykle dědičný nebývá, jak již bylo uvedeno. Výjimkou je cukrovka provázející cystickou fibrózu či hemochromatózu, kde se dědí poruchy vedoucí k poškození slinivky a poklesu produkce inzulinu.

Špatná životospráva

Mezi jednu z hlavních příčin vzniku diabetu 2. typu patří beze sporu také nevhodná životospráva. Nehovoříme zde pouze o špatných návycích spojených se stravováním (nadváze a obezitě je věnována speciální kapitola), ale celkově o nedodržování zdravé životosprávy - přílišná stresová zátěž, nepravidelné stravování nevhodnými potravinami, nedostatek pohybu a zároveň relaxace.

Obezita

Obezita u diabetiků stejně jako v celé populaci není pouze problém estetický, ale hlavně zdravotní. Při nadváze či obezitě se buňky těla stávají odolnými vůči účinkům inzulinu, vzniká tzv. inzulinová rezistence. Aby byla zachována stálá hladina cukru v krvi v rozmezí 3,5 mmol/l až 6,0 mmol/l, musí slinivka břišní zvýšit produkci inzulinu. Je-li současně přítomna porucha časné fáze sekrece inzulinu, může se u člověka s kilogramy navíc projevit cukrovka 2. typu. Ta by se při zachování normální hmotnosti objevila v mnohem vyšším věku nebo vůbec ne.

U diabetiků 2. typu se zvýšenou hmotností se zbytečně vyčerpává vlastní slinivka. Produkce inzulinu po čase postupně klesá. Nastává situace, kdy léčba diabetickou dietou nestačí. Pak je nutné přistoupit k léčbě perorálními antidiabetiky, agonisty GLP-1 nebo inzulinem. K tomu by v mnoha případech nemuselo dojít, kdyby diabetik co nejdříve zredukoval svojí tělesnou hmotnost.

Aby došlo k redukci tělesné hmotnosti, je třeba omezit příjem energie nebo zvýšit její výdej. K úspěšné úpravě tělesné hmotnosti musíme v praxi tyto obě cesty kombinovat. Zvýšení energetického výdeje dosáhneme zvýšením pohybové aktivity. Výhodou pohybové aktivity je mimo jiné růst svalové hmoty. Čím více svalové hmoty člověk má, tím více energie v klidu spotřebuje, říkáme, že má vyšší bazální metabolismus. Tak je hubnutí usnadněno.

Dostatek pohybu zároveň zlepšuje hospodaření s cukrem, cukr se při pohybu spaluje. Pokud je přítomen inzulin, tak je cukr rychle odsunut z krve do buněk (hlavně svalových) a využit jako zdroj energie potřebné pro vykonání pohybu. Hladina cukru v krvi klesá. Ještě několik hodin po skončení pohybové aktivity je cukr rychle odsunován z krve do buněk, kde je ukládán ve formě zásobní látky glykogenu.

 

DIA_281/14